Kolikrát musíme žádat o citlivou péči?

Poznámka:  Následující text je složen z mnoha příběhů žen, které jsem za svou osmnáctiletou praxi jako psychoterapeutka, lektorka porodnických kurzů a dula viděla. S malými rozdíly se ty stejné brutální příběhy opakovaly znovu a znovu v mé ordinaci, stejně jako v ordinacích terapeutů napříč zemí. Jakákoliv podobnost s konkrétní osobu je náhodná.

A pokaždé cítím vztek a ptám se sama sebe…. Kolikrát se ještě budeme muset dožadovat citlivé péče? Proč jsou ženy ošetřovány tímto způsobem během tak vzácného času, kterým porod je? PROČ jsou ženy ošetřovány méně než lidsky? Proč nemocnice obrátily porod v brutální zážitek? KDY se stanou porodnice útočištěm holistické péče?

Když jsem pracovala v hlavním Centru pro rakovinu, provozovala jsem grantový bezplatný program MindBody, který složil stovkám lidí z okolní komunity.

Přišla do mé ordinace. Se skepsí v očích se posadila na gauč. Mohu říct, že si nemyslela, že bych ji mohla pomoci. Měla utrápený výraz a tmavé kruhy pod očima. Řekla mi příběh posledních měsíců se svým dítětem. Nikdy nebyla u terapeuta. Byla v pohodě, řídila svůj život dobře. Ale nyní, neexistoval žádný rámec pro její intenzivní pocity. Plakala každý den, dlouhou dobu, většinou sama v noci, aby netrápila manžela. Kojení šlo dobře a bylo důležité. Říkala, že to byla jediná věc, která ji držela pohromadě. Cítila se velmi vázaná na své dítě. Ale její nálady byly všude takové: s velkou radostí ve svém dítěti koexistovaly s tmavým, nekonečným zoufalstvím.

„Budu se zase někdy cítit dobře? Proč bylo se mnou v nemocnici zacházeno tak špatně? Proč mezi sebou sestry nade mnou žertovaly? Je nezdvořilé, když na sebe mluví kadeřnice přes celou místnost… ale, bože, to se stává i u porodu? Cítila jsem se odlidštěna. Byla jsem ignorována. Křičeli na mě, spojili se proti mě … věci byly prováděny na mém těle bez informovaného souhlasu. Informovaný souhlas byl vtip. Má práva jako občana byla porušena, mé tělo bylo porušeno. Cítila jsem se znásilněna. V místnosti byla řada lidí, o kterých jsem si myslela, že jsou medici… Nedala jsem k tomu svolení! Stala jsem se podívanou během času svého porodu, mého zvláštního obdobní… bylo to ponižující. Co jsem chtěla já, bylo irelevantní. Vše, na čem záleželo, bylo to, co chtěla nemocnice a zaměstnanci.

Nemůžu na to přestat myslet… ty chvíle přicházejí ke mě zpět znovu a znovu. Byla jsem ošetřována jako méně než člověk. Stydím se a cítím úzkost, ale odděleně od onoho utrpení… jako bych se dívala na jinou osobu. Navštěvovala jsem skupinu… někdy to pomáhá, ale lidé si prosazovali své vlastní agendy o přirozeném porodu, rituálech, esenciálních olejích… Potřebovala jsem se znovu cítit dobře, ne aby mi bylo něco prodáváno. Nevím, jestli mi můžete pomoci. Jste dostatečně dobrá na to, abyste mi pomohla? Zdravotníci jsou všichni nekompetentní a bezcitní… Co mi pomůže? Bude mi zase někdy dobře?“

Je to porodní trauma či traumatický porod?

Cheryl Beck, Ph.D., vedoucí výzkumu traumatického porodu, definuje traumatický porod jako událost, kde žena zažívá „… skutečné či hrozící vážné zranění či smrt matky nebo dítěte… a/nebo, když se cítí zbavena důstojnosti…“ (Beck, Driscoll & Watson, 2013, Kindle loc. 269 of 6077).

Protože porod je běžná a „normální“ událost, může být složité rozumět, že matka může shledat svůj zážitek jako „traumatický“ stejným způsobem, jako například válka může traumatizovat mladého vojáka. Objevují se dvě kategorie v rámci porodního traumatu. První kategorií jsou takové porodní zážitky, které jsou snadno identifikovatelné jako potenciálně traumatické: když matka zažívá předčasný porod, preeklampsie, mrtvice, krvácení či jiné život ohrožující  události nebo když se dítě narodí mrtvé, utrpí zranění či jiné život ohrožující události.

Druhou kategorií jsou porody, které se zdají být navenek normální (zejména z pohledu poskytovatelů péče), ale matka prožívá péči od poskytovatele péče jako bezcitnou, necítí, že dává informovaná rozhodnutí, či podstupuje lékařské intervence, které lékařský tým považuje za nezbytné, ale matka nikoliv (Ford and Ayers, 2011).

Vznikající motivy tohoto typu porodního traumatu jsou: bezmoc, opuštění, zbavení důstojnosti a hodnoty, ztráta kontroly a pocitů nad vlastním tělem a emocionální viktimizace. Rodící žena se cítí být odpojena a ignorována od lékařského týmu a zažívá izolaci a zneužívání (Beck, Driscoll and Watson, 2013). Toto je často nazýváno jako „porodní znásilnění“, kdy během nejvýznamnější události ženina života, porodu, se cítí devalvovaná a dehumanizovaná (Elmir et al, 2010).

V této druhé kategorii vidí nemocnice a zdravotnický personál porod jako normální a vlastně i úspěšný, ale rodička se cítí dehumanizovaná a traumatizovaná (Beck, Driscoll, and Watson, 2013).

PTS – Je normální, limitující reakce na těžké/traumatické události

Někteří vědci tvrdí, že diagnostikovat u ženy posttraumatickou stresovou poruchu může být pře-patologizování normální emocionální reakce na těžké události.

Ve skutečnosti, po traumatické události, mnoho lidí zažívá to, co je známo jako posttraumatický stres (PTS). PTS je normální lidskou reakcí  na traumatickou událost na biologické a emocionální úrovni.

Při PTS člověk zažívá:

• disociace
• znecitlivění
• flešbeky
• poruchy spánku
• noční můry
• znovuprožívání události
• vyburcování
• silné emoce jako jsou
• úzkost
• deprese/smutek
• pochybování o sobě
• bezmoc
• hanba

K těmto symptomům PTS dochází, protože mozek a mysl nemají čas na zpracování těžké/traumatické události v okamžiku události. Staráme se pouze o bezprostřední přežití v daný okamžik události. Tento adaptivní způsob řízení události v době vzniku, a dále, abychom přežili, je v odborné literatuře označováno  jako „ošklivé zvládání“, „pragmatické zvládání“ či „mít pozitivní iluze“.

Symptomy posttramatického stresu jsou indikátorem, že zpracováváme událost na úrovni těla a mysli, pomalu, po menších částech, abychom asimilovali událost do našich životních zkušeností. Na biologické úrovni si mozek připomíná fragmenty vzpomínek na událost, aby vytvořil ucelenou paměť uloženou v neuronové síti. Na emocionální a psychologické úrovni se snažíme vyvolat a pochopit naše zážitky, naplnit je osobním významem, integrovat je do definice sebe. Symptomy PTS jsou osobně limitující a řešeny přibližně tři měsíce. PTS je považován za normální reakci u více jak 35 % lidí vystavených traumatickému zážitku a neměl by být „nálepkou“ ani patologizován.

PTSP – Je normální reakce na těžkou/traumatickou událost, která může k vyřešení vyžadovat léčbu

Posttraumatická stresová porucha (PTSP) má stejné symptomy jako PTS, ale intenzivnější a s delším trváním, může přetrvávat celý život.

PTSP, stejně jako PTS, je výsledkem snahy mozku, na biologické úrovni, a mysli, na emocionální a psychologické úrovni, přizpůsobit a dát smysl traumatickému zážitku po té, co je událost pryč. V čase události mozek „unese“ tělo a přepne celou bytost do módu přežití. Tudíž je biologické kódování paměti fragmentováno, nikoliv integrováno. U PTSP dochází k integraci zážitku pomalu, přes mnoho let, ale záleží na osobě a pocitu osobní hrůzy a bezmoci, u některých mohou symptomy přetrvávat po celý život.

PTSP – míra a rizikové faktory PTSP (nástup po porodu)

Míra PTSP po porodu je v literatuře nekonzistentní a velikost vzorků pro tento typ výzkumu je malý, obvykle od 14 do 200 žen. Nicméně studie ukazují, že kolem 34 % žen zažilo traumatizující porod. Nicméně, dle této studie, u 1 – 6 % žen se rozvinula PTSP.

Jedním z hlavních rizikových faktorů rozvoje PTSP po porodu je existence prenatální PTSP a/nebo vysoká úzkost zažívaná v důsledku předchozího traumatu, jako je sexuální zneužití před porodní zkušeností (Beck, Driscoll & Watson, 2013; Ford & Ayers, 2010).

Samozřejmě ale osoba není definována pouze traumatickými událostmi v životě. Lidské tělo, mysl a emoce jsou modifikovatelné! Profesionální léčba a změny životního stylu mohou pomoci osobnímu růstu a mohou být velice léčebné.

Zdroj: http://birthtouch.com/2014/03/part-one-should-ptsd-be-treated-differently-just-because-it-is-childbirth-onset/#sthash.KXMYUDx4.dpuf